Dobrodružství v knihovně 5.část

1. června 2014 v 16:20 | zusp |  Dobrodružství v knihovně
Tak jsem tu s další povídkou. Tentokrát jsem se rozepsala víc než obvykle, tak doufám že se vám to bude líbit.




Mezitím Jane….

Šla jsem chodbou. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala případné nebezpečí nebo pomoc. Kolem mě byli jenom studené železné stěny a spousta kabelů. Najednou mě ale zaujalo něco v koutku oka. Ohlédla jsem se a zřejmě jsem spatřila příčinu našeho problému s elektřinou. Do zdi byla zabodnutá zvláštní dýka, přímo ve svazku nějakých drátu vedoucích do místnosti nadepsané jako GENERÁTORY. Vešla jsem do té místnosti. Přesně podle očekávání. Páčky a kabely byly všude. Pro samé kabeli tu nebylo k hnutí. Šla jsem dál, ale zakopla jsem o velký kabel, který se válel na zemi a rozmázla se jak široká tak dlouhá.

No super už i kabely jsou proti mně. Co bude dál vzpoura růžových králíčků Duracell?

Zvedla jsem se, oprášila se a pokračovala dál. Tentokrát jsem, ale víc koukala, kam šlapu. Došla jsem až na konec místnosti. Ze stěny naproti mně tam směrem vzhůru trčela velká páka. Nad ní byl černý nápis ZAP. a pod ní VYP.

Nejspíš hlavní vypínač proudu, zatáhnu za tu páku a uvidím, co se stane.

Zabrala jsem vší silou, ale páka se ani trochu nehnula. Neměla jsem jí to za zlé, byla strašně zrezlá. Rozhlédla jsem se po místnosti, když se můj zrak zastavil na skříňce s nápisem NÁSTROJE. Otevřela jsem ji a začala se pomalu probírat obsahem. Uvnitř byly nějaké nástroje, přičemž u žádného nedokázala určit jeho funkci. Konečně jsem se dobrala k malé konvičce. Otevřela jsem ji, přičichla k jejímu obsahu a znechuceně se odvrátila.

Jestli jí tohle nenamaže, tak už nic.

Nakapala jsem trochu jejího obsahu na tu páku, abych jí promazala. Znovu jsem za ní zatáhla i přes veškeré úsilí jsem s ní pohnula jen do vodorovné polohy. Odstoupila jsem a otřela si pot z čela. Vylila jsem tam zbytek obsahu konvičky. Plivla si do dlaní a vypnula elektřinu. Všechny kontrolky pohasly. Opatrně jsem, vyšla zpátky na chodbu a zamířila směrem k dýce. Uchopila jsem ji za rukojeť a zprudka škubla. Musela jsem se zapřít o stěnu, ale nakonec se mi jí podařilo vytáhnout. Rozhlédla jsem se po podlaze a našla na ní pouzdro. Bylo moc velké ale lepší než nic. Připnula jsem si ji k pásku a začala svazovat k sobě přetrhané kabely. Nebyly až tak moc poškozené. Jen přeřezané, tak jsem usoudila, že bude stačit spojit k sobě konce stejné barvy. Dokončila jsem to a znovu došla zapnout proud, když jsem nastavila páku do původní polohy. Všechna světla se konečně rozsvítila. Sundala jsem si brýle a párkrát zamrkala, než si moje oči přivykly na světlo. Náhle jsem však z chodby uslyšela plazivé zvuky a zlostné syčení. Zpanikařila jsem, rychle jsem se rozhlédla po místnosti hledajíc úkryt, když můj zrak padl na zaprášenou komodu. Na nic jsem nečekala a právě včas jsem za sebou zavřela dveře. Tiše jsem doufala, že se neorientuje podle čichu.

Mezitím Suzane…

Převrátila jsem ho na břicho. Neubránila jsem se obdivnému hvízdnutí.

Jestli nic jiného tak záda má pěkně vypracovaná.

Pomalu přejížděla očima z jednoho svalu na druhý a tu se její pohled zastavil na dvou malých rankách, které měl pod levou lopatkou. Vypadala jako něco mezi popáleninami od pararizéru a hadím uštknutím. Sundala jsem ze zdi skříňku, kterou tipla na lékárničku. Otevřela jsem ji. Začala jsem se prohrabovat léky.

Zlomeniny ne, chřipka ne, tržné rány ne á konečně popáleniny, hadí uštknutí a naraženiny.

Neuniklo mi jeho zraněné rameno. Vzala jsem příslušné léky. Byly to vlastně spreje, takové malé šedé lahvičky. Sundala jsem z jedné lahvičky víčko a trochu mu postříkala ránu na zádech, ale rána se nezahojila úplně. Zkusila jsem ještě druhý lék a tentokrát se to skutečně zahojilo. Strčila jsem si ty léky do kapsy, otočila ho zpátky na záda, vyléčila mu jeho rameno a začala jsem přemýšlet jak ho probrat. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem lékárničce zahlédla čichací sůl. Přiložila jsem mu ji k nosu. On se trochu zavrtěl a trhnutím se probral. Což mě trochu vyděsilo a tak jsem uskočila do opačného rohu místnosti. Rychle se posadil a přehodil nohy přes okraj. Zkoumavě si jazykem oblízl rty, potom se zkusmo dotknul svého ramena a trochu s ním zakroužil. Spokojený s výsledkem se začal rozhlížet po místnosti, až jeho zrak utkvěl na mně.

"On mě někdo líbal?" zeptal se jakoby nic.

Věnovala jsem mu zkoumavý pohled a náhle jsem vyprskla smíchy.

"Co je tu tak směšného?"

"Vy!"

"Já?" a s trochu nechápavým pohledem ukázal jednou rukou na sebe.

"A proč?"

"Máte na rtech Janeninu tmavě červenou rtěnku. Promiňte, ale vypadá to dost legračně." řekla jsem a snažila se znovu nerozesmát. Ovšem neúspěšně.

"Cože?"

Vstal, přeběhl k zrcadlu a nevěřícně zíral na svůj odraz.

"Kde je Jane? Tohle mi musí vysvětlit."řekl naoko nazlobeně.

"Tady ne a já nevím kde je a co se té rtěnky týče…."řekla jsem a podala mu kapesník.

"Nelíbala vás, ale dávala vám umělé dýchání."

"Aha"

Můžu se tě na něco zeptat?"

"Jak chcete." řekla jsem a předstírala, že mu tím prokazuji obrovskou čest.

"Kam jsem se to dostal?"

"Věřte nebo ne tuhle otázku si pokládám asi dva roky. Jsme na kosmické lodi D-75544 vyslané z České Republiky roku 2165 za účelem prozkoumání zatím neznámého vesmíru."

"Tak co tady vtom případě děláš ty? Tvoje oblečení, účes, způsob jakým mluvíš, to zapadá spíš do 1. poloviny 21.století ."

"Vzala jsem to zkratkou, ale to není důležité. Jane, bloudí někde po lodi, po které se producíruje příšera a celá posádka je na pravdě boží." odsekla jsem, otevřela dveře a vyšla na chodbu.

On mě následoval: "Cože? Úplně celá posádka?"

"Ano až na mě."

"Co se jim stalo?"

"Dostala je ta příšera, jejich těla, tedy to co z nich zbylo, jsou stále na svých místech."

"Zaveď mě za nimi."

"No když mě tak pěkně prosíte, tak mě následujte. Mimochodem jmenuji se Suzane."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 1. června 2014 v 17:58 | Reagovat

Moc se mi líbilo, jak si Jane dokázala poradit s těma všema drátkama a nástrojema, to já bych nedokázala :D
Jinak, zdá se mi divný, jak je to tam a tý lodi všechno normální, když je to vesmírná loď, nevím, jestli by s tam dala najít lékárnička :-) (nedělej si nic z mých keců, já jsem totiž hnidopich, víš? :D)
Těším se taky na to, jak se vyjasní to se Suzane, jak se tam teda vlastně dostala, jestli je černý pasažér a tak a těším se na příšerku ;-)  :-D  8-)
No, abych to zkrátila, skvělá kapitola!

2 zusp zusp | E-mail | Web | 1. června 2014 v 19:43 | Reagovat

[1]: To s těmi dráty není až zas taková věda funguje to tak (aspoň myslím) že s těch drátků sloupneš kousek izolace přiložíš oba konce k sobě a zakroutíš je do sebe a co se lékarničky týče v karanténě by měly mít léky :-D a ty léky je ideální mít v nějaké bedně ne? Jinak mě těsí že se ti to líbí. ;-)

3 Anie Anie | Web | 5. ledna 2015 v 17:29 | Reagovat

Povedená část. Líbí se mi osobnost Suzany a Jane, jak si dokáží poradit a rychle reagují, nevím, jestli bych to já zvládla. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama